Bratislavská stovka

Brusle jsem si nazul hned za starým mostem na petržalské straně. Tady stačí seběhnout ze silnice doleva z kopečka a jste přímo u začátku trasy. První úsek ke křižovatce tras u Přístavného mostu dlouhý asi 1,5 km nemá nijak oslňující kvalitu. Odtud je možné se vydat přes most k začátku tras na levém břehu Dunaje u Slovnaftu. Já jsem pokračoval po pravém břehu ve směru na Čunovo. Kvalita povrchu je tu již výrazně lepší, cesta je široká, velmi přehledná. Asfalt je sice poněkud hrubozrnnější, ale jede se po něm poměrně dobře. Svou jízdu jsem zahájil v osm hodin ráno. Zatímco v centru Bratislavy se již ranní mlhy rozpouštěly, tady na pravém břehu ještě svůj boj se sluncem nehodlaly vzdát. Jízda do Čunova byla velmi příjemná a rychlá. Na asfaltu jsou kilometrové značky, a tak jsem měl výborný přehled o ujetých vzdálenostech. Bylo tu liduprázdno, potkal jsem jen asi 3 bruslaře a 2 cyklisty. U Čunova je třeba zabočit doleva na hráz Hrušovské zdrže. Pokud byste jeli rovně, velice rychle byste narazili na slovensko-maďarskou hranici. Přejezd hráze přehrady je prvním úsekem, kde musíte jet společně s auty. Po pravé straně je areál kanálu pro vodní slalom, kde trénují i olympijští vítězové bratři Hochschornerové. Chtěl jsem se tam podívat, ale zastavila mě cedule Vstup na bicykloch a kolieskových korčuliach zakázán. Potkal jsem tu jednoho bruslaře, který říkal, že dál je povrch špatný a že se vrací do Bratislavy. Já jsem se rozhodl jet dál.
Za Hrušovskou zdrží jsem zabočil doprava na hráz přívodního kanálu, kterým teče voda ke Gabčíkovské přehradě. Na kilometru dvacet jsem potkal cyklistu, který jel od Gabčíkova a zeptal se ho na kvalitu další trasy. Ten mi řekl, že klidně můžu jet na bruslích až do Gabčíkova a navíc mi popsal podrobně podle svého tachometru kilometrové vzdálenosti. Od přístavného mostu do Gabčíkova je to 51 km. Kvalita povrchu na hrázi byla sice poněkud horší než před Čunovem, ale pořád se tu jelo docela dobře. Kilometrové značky byly až k třicátému kilometru u obce Dobrohošť, potom zmizely. Potkal jsem jen místního dědu na kole. Zeptal jsem se ho, jak je to daleko do Vojky. Máchnul rukou ve směru jízdy a řekl téměř zbytečně : „Tadiaľto“. Opakoval jsem svůj dotaz, ale dostal jsem opět stejnou odpověď. Dál jsem se neptal, pochopil jsem, že tento Maďar asi jiné slovenské slovo nezná.
Hráz kanálu s každým ujetým kilometrem je stále výše nad okolním terénem, takže jsem začínal mít docela solidní výhled do kraje, obzvláště když se konečně rozplynuly mlhy. U vesnice Vojka je trajekt přes kanál na druhou stranu. Tady je první a poslední možnost před Gabčíkovem přejet na levý břeh a vrátit se po něm do Bratislavy. Délka takové trasy by byla asi 65 km. Já jsem měl výborný čas a proto jsem se rozhodl jet dál a zkusit bruslařskou stovku. Ve Vojce pod hrází je hospoda, sjezd k ní je však vhodný pouze pro výborné bruslaře, ostatní by si měli radši brusle sundat. Za Vojkou je povrch velmi různorodý. Střídají se úseky poměrně kvalitní s úseky naopak velmi špatnými a hrubozrnným asfaltem. Na obec Bodíky a přilehlá ramena Dunaje obklopené lužními lesy jsem se již díval z kanálu jako z rozhledny. Začal foukat vítr do zad, takže i ty nekvalitní úseky jsem přejížděl poměrně rychle. Začínal jsem mít však čím dál větší hrůzu ze zpáteční trasy.
Asi 5 km před Gabčíkovem se povrch výrazně zlepšil a tento úsek jsem si opravdu užil. Na hráz jsem doslova dosprintoval. Přes přehradu je opět nutné jet po silnici s automobilovým provozem. Obdivoval jsem tu gigantické plavební komory, ale na rozhlednu, kterou tu Slováci postavili, aby si každý mohl prohlédnout z výšky toto obrovské ale kontroverzní dílo, jsem nevylezl. Na konci přehrady byla šipka s turistickou značkou ukazující doleva na hráz levého břehu. Byla tady však zamčená vrata a ozbrojený strážce, který mně řekl, že musím sjet z přehrady dolů a po polní cestě dojít asi 2,5 km až do vesnice Baka, odkud je opět možné pokračovat po hrázi. Bylo to sice pro mě dost značné zdržení, ale co se dalo dělat. Ovšem nechápu, proč zrovna tento úsek byl uzavřen. Zcela evidentně se tam ještě nedávno dalo jezdit.

Cesta po levém břehu kanálu měla podobnou kvalitu. I tady se střídaly lepší úseky s horšími. Ovšem tady mi vítr nepomáhal, ale naopak. Z pohodové projížďky se stala tvrdá práce. U vesnice Kyselica je stanice přívozu z Vojky. V budově přívozu je hospoda, kde jsem si dal pivo. Měl jsem pořádnou žízeň, vysušovalo mě slunce i stále sílící vítr. Viditelnost z hráze byla ale vynikající, přehlédl jsem půl Žitného ostrova, barva vodních ploch v okolí začínala mít krásně tmavě modrou barvu, někde se ve vodě zrcadlily podzimními barvami ozdobené stromy. Cesta ale utíkala pomalu, rozhodně pomaleji než čas. Minul jsem Šamorín a Hamuliakovo. Kromě větru mě zpomalovala místy špatná kvalita terénu. Někde je tu asfalt hodně rozbitý a musíte se vyhýbat i některým dírám. Za Hamuliakovem se opět povrch začínal zlepšovat. Přibývali i bruslaři v protisměru, kteří naopak využívali příznivý vítr. Řada z nich zřejmě jede z Bratislavy do Šamorína a zpátky dojedou autobusem.
Začínal to být opravdu boj, měl jsem již v nohách 80,90 km a pořád ten vítr. Ještě štěstí, že před Bratislavou je trasa trochu zakryta okolními lesy. Poslední kilometry stovky jsem si tak přece zase užil. Kvalita povrchu se stále zlepšovala s blížící se Bratislavou. S posledními paprsky světla jsem dojel k hospodě u přístavu. Tady jsem oslavil dokončení bruslařské stovky maďarskou rybí polévkou Haláslé. Byla opravdu vynikající. Ke Slovnaftu na stanici MHD jsem již došel pěšky za absolutní  tmy. Dalo by se ještě kus dojet na bruslích po vyznačené cyklostezce na okraji normální silnice.

Popis trasy

 Kilometry jsem si určoval podle kilometrových značek na asfaltu a podle sdělení cyklistů. Kvalitu povrchu jsem hodnotil srovnáním s jinými terény na serveru Ladronky. Ta je, jak vidět,  velmi různorodá. Určitě by bruslení na podunajských trasách bylo lepší, kdyby občas byl  povrch kvalitnější. Někde je asfalt příliš hrubozrnný, jinde by zase prospělo opravení děr. Srovnávat však tyto trasy s českými nelze. U nás takové terény prostě ani náhodou nejsou. Nejdelší souvislý systém tras vhodných pro bruslaře je asi v okolí Poděbrad a Nymburka, kde lze najet bez opakování jednotlivých úseků asi 30 km. Můžeme tedy Slovákům jejich stezky kolem Dunaje jenom závidět a všem českým bruslařům bych chtěl doporučit, aby aspoň jednou tyto trasy vyzkoušeli, stojí to zato!

 Libor Hnyk

Tato trasa je zařazena do soutěže o inline zájezd se Sport-s v roce 2007!

Přečteno 10451x

Komentáře

www.inlinemap.net kolysta, Reagovat Bratislawa Michal, Reagovat co to? legnaw, Reagovat

Přidat komentář Vypsat označené komentáře Vypsat všechny komentáře Zobrazit všechny chronologicky

Napsat autorovi
Poslat odkaz
Tisk
Zpět

    vyměňme si ikonky: