Jak brzdit? Hlavou!

Několikadenní kolotoč kolem výstavy v Holešovicích už nás unavuje, a tak se jedeme alespoň na chvilku provětrat na bruslích do Stromovky. Ani se nepřevlékám, nikam se nepoženeme. Beztak terénní cesty ve Stromovce žádné závratné rychlosti nepovolí.
Je parný, červencový všední den, kolem 15. hod. Ve Stromovce je příjemný chládek. Celkově je park ale velmi zanedbaný. Tráva se neseká, cesty zaprášené, jakoby od povodně neuplynuly 2 roky, ale 2 týdny. Nebaví mě dívat se na park v takovém stavu a odbočuji do Tróji. Podjíždím železniční most a přes pěšinu s kamínky došlapu k prvnímu mostu přes řeku. Tady už je cesta opravená. Loňský štěrk nahradil asfalt.
“Chci jet jen na „houpací“ most a podívat se na řeku a Trójský zámek. Tam se otočím a pojedem zpátky na Výstaviště“, předkládám svůj jízdní plán Honzovi. Přejíždíme most a vyhýbáme se protijedoucímu autu. Určitě to bylo jediné, co tu za celý den projelo. Dále než ke zdejším stájím se tudy ani nedostane. Za mostem odbočujeme vlevo. Je zde trochu nepříjemný sjezd z mostu do pravotočivé zatáčky, za kterou není vidět, a kromě pěších tady na mě často vybafnou třeba cyklisti nebo jiní bruslaři. Navíc je většinou v zatáčce písek, takže o smyky a adrenalin v krvi nouze není. Ale vím, co mě čeká a přibrzďuji. Deset metrů přede mnou jde paní se psem na navíjecím vodítku. Jde si to prostředkem klesající silnice. Když jsem kousek za ní a chci ji předjet zleva, vyhne se mi úskokem a dalšími kroky doleva, ale přivázaný pes utíká doprava! Přede námi se tak během pár sekund objeví překážka v podobě vodítka nataženého přes celou silnici. Honza objíždí psa zprava, já se snažím objet ženskou zleva, ale vjíždím do štěrku. Brusle se stávají neovladatelnými a já se řítím přímo na zábradlí, které brání vjezdu do řeky.
Co teď? Snažím se náraz do zábradlí zpomalit rukama. Nohy mi podjedou, ruce se o zábradlí zachytí, hlava se omlátí o jeho železné trubky, ale tělo letí dál. Bez síly se pouštím a padám vedle zábradlí. Konec, zastaveno. Dneska už se nikam nejede.
Chvíli sedím bez hnutí. Bojím se čímkoliv hýbnout. Hlava mi třeští, do očí se mi neovladatelně řinou slzy. Paní se psem ke mně přijde a ptá se, jestli nepotřebuji pomoc. Nemám slov. Přichází Honza s krvavýma kolenama a posíláme ji společně do háje. Zouvám si brusle, ale všechno vnímám mlhavě.
Pomalu začínám zjišÂťovat újmy na svém těle.O zábradlí jsem nakonec tedy zabrzdila hlavou. Fajn. Vzadu na temeni mi roste pěkná boule, druhá je vepředu na čele. Kalhoty jsou rozedřené, nohy i ruce bez šrámu. To jen Honza se o mě otřel svými krvavými koleny. Pomalu se zvedám, ale nedokážu jít rovně. Rozvážně volím každý krok, jde to pomalu. Honza sviští na bruslích pro auto. Taková řacha do hlavy, to chce rentgen.
Doktor mi seškrabuje lak od zábradlí z hlavy a děsí mě tím, že jestli pod lakem najde na hlavě trhlinu, tak mi moje dlouhé kudrnaté vlasy ostříhá. Jenže právě tyhle vlasy mě zachránily. Největší ránu od zábradlí schytal totiž smotaný drdol. Posloužil jako helma. Druhá rána do čela už nebyla tak velká. Nakonec se návštěva lékaře obešla bez střihání vlasů. Pár dní jsem si poležela doma a pokládala hlavu na polštář s citem pro porcelán.
Od té doby si nedovolím tu frajeřinu jezdit na bruslích bez helmy. Jeden nikdy neví, jaký sloup nebo zábradlí potká! Snad vás můj příběh ponaučí dříve než pojedete s natlučenou hlavou na rentgen.

Na brusle se hodí helma cyklistická. Jak se taková helma vybírá? Čtěte v článku na portálu Kalimera.cz.

Přečteno 11967x

Komentáře

pěkný příběh, ale v poradně???!!! jindra, Reagovat když auto brzdí o bruslaře.. charlie, Reagovat dalsi diskuse redakce, Reagovat Umělci z Prahy... zdener, Reagovat

Přidat komentář Vypsat označené komentáře Vypsat všechny komentáře Zobrazit všechny chronologicky

Napsat autorovi
Poslat odkaz
Tisk
Zpět

    vyměňme si ikonky: