In-line bruslení s dětmi v kočárku

Všechny aktivní ženy/matky si určitě vzpomenou na rozporuplné pocity během těhotenství, kdy touží po pohybu, na který jsou zvyklé, ale nezbývá, než se pokorně sklonit před mnohými omezeními. Porod, je-li nekomplikovaný, je pak jako startovním výstřelem zpět do sportovního života. Ale ejhle – je zde cosi navíc, s čím nejde lyžovat, jezdit na kole, lézt po horách, plavat… Umí to zatím jen ležet a cucat mlíčko. Co teď? Tak přesně v této fázi mateřství mi in-line brusle seslalo snad nebe.

Následoval nákup kočárku, za který jsem vydala v té době šílených 12 000 Kč a věřila jsem, že je opravdu „in-line“. Zjistila jsem si TOP trasu a vyrazila s dvouměsíčním Matýskem kolem jizerskohorské přehrady Souš. Moje natěšenost byla nespoutatelná. Pravidelné odrazy, skluz a endorfiny a SPÍCÍ mimčo mě naplňovaly blahem. Po 3 km parádní roviny se silnice zvedla, což jsem v euforii sotva postřehla. Přišlo mi příliš fádní pendlovat 3 km sem a tam podél rovinaté přehrady a přehoupla jsem se přes horské sedlo směrem ke Smědavě. V dlouhém a překvapivě strmém sjezdu k horské boudě Smědava jsem si uvědomila, že tempo reguluji pouze díky brzdě na kočárku. Dostavila se však zrada: brzda na mém „in-line“ kočárku Quinny byla řešena tak, že špalek ruční brzdy brzdil třením o ozubené (!) plastové kolečko nožní brzdy, v důsledku čehož se brzdový špalek obrušoval. To jsem ale zjistila teprve ve druhé třetině klesání díky nekontrolovaně se zvyšující rychlosti a marnému svírání brzdy… Mou záchranou se stala tyč dopravní značky malého parkoviště na Smědavě. Ještě loni na podzim, tedy pět let po „akci brzda“, byla tyč ohnutá, jen já a asi pět vyděšených turistů ví proč…

Matýskovi jsme po tomto zážitku pořídili skutečný „in-line“ vozík a těšili se, co všechno procestujeme. Bohužel se ukázalo, že syn nehodlá nic tak monotónního, jako jízdu ve vozíku,  snášet a nejpozději po 4 km vždy zvolil metodu hlasitého vzdoru. Matýskovým vysvobozením z nenáviděné pasivity byly miminkovské in-line brusle značky Fischer Price, které jsem zakoupila v supermarketu v Žitavě. V roce a půl sám či s dopomocí již brouzdal po asfaltových bruslostezkách. Hlavním tématem nebyla rychlost, ani skluz, ale společná legrace.

Se Šimonem podél Nisy

Náš druhorozený syn, Šimon, je sice ze stejné „krve“, ale takříkajíc „z jiného těsta“ než jeho neposedný, o 4,5 roku starší brácha. Šimon byl už od narození vyrovnaný a spokojený vždy a všude. Na bruslostezce u Nisy se octl poprvé, když mu byly necelé dva měsíce. To se stalo takto: Byl krásný srpnový víkend, který jsme ve složení moje maminka, já a moji synové trávili u lužického jezera Senftenberger See.
U stánku s občerstvením jsem se jala vyzpovídat zdejšího in-linistu, jaké že má oblíbené trasy. Znal pouze tuto svou jedinou, ale náš hovor zaslechl opodál sedící všeználek, který mi začal horlivě vysvětlovat projekty braniborské vlády ve věcech rekultivace krajiny zničené těžbou hnědého uhlí, přičemž dopad bude mimo jiné i na budování cyklostezek. Asfaltových rozumí se. Již teď jich je prý několik stovek kilometrů. Ten úředník v plavkách mi byl sice dost nesympatický, ale ty asfaltky mě zajímaly! Kde vzít honem mapu? No nevadí, mapa není, prý ani žádná aktuální neexistuje, ale pán už vzorně zakresluje na rub tácku od bockwurstů dle svého vědomí nejlepší in-line trasy Braniborska. Můj plán na dnešní odpoledne uzrál okamžitě. Na jediný objekt případného vzdoru jsem nastoupila asertivně, leč neústupně: „Víš, mami, musíme už jet. Potřebovala bych to vzít přes Bad Muskau, na něco se tam musím podívat.“ „Souhlasíš, super, však to není určitě poslední letošní opalování.“ „Jo, málem bych zapomněla – já pojedu na bruslích, vezmu Šímu do kočárku, Máťa to zvládne na kole. Vysadíš nás v Preschen a počkáš na parkovišti v Bad Muskau, určitě tam bude jen jedno parkoviště.“ „To nevadí, že nemáš mapu, tyhle vesnice stejně na normální mapě nejsou.“ „Já vím, že jsi nikdy neřídila tohle velké auto, ale sama říkáš, že všechno je jednou poprvé. Super. Domluveno.“ „Preschen. Vystupujeme. Tak pa. Do tmy jsme u tebe.“  Hned v Preschen jsem pochopila, že ten tlusťoch u stánku byl pěkný teoretik: údajná trasa snů po zcela novém asfaltu z Preschen přes Raden byla sotva sjízdná. Zato nikde nezakreslená trasa z Preschen na jih byla famózní. Nádherná nová silnička, nikde ani živáčka, všude kolem vřes a borovice. Odraz střídá odraz a já prožívám blaho. Nejlepší svezení v životě! Přijíždím do maličké vesnice Jerischke, je dlážděná, jak jinak. Ale ouha: z vesnice pokračuje jen velmi hrubá asfaltka. Nedá se nic dělat – musím přeci na sraz do Bad Muskau. Nepříjemné drncání naštěstí nebudí Šímu v kočárku, Máťa na kole je též v pohodě. Za to já propadám střídavě návalům zlosti a sebelítosti a poté, co zmizí v této liduprázdné krajině i signál mého mobilu, převládl strach a výčitky z nedocenění rizika. Korunu tomuto výletíku nasazuje zcela nečekaná výstražná značka „14 % klesání“. A serpentiny. Ve své posedlosti jsem si samozřejmě nevzala boty na přezutí. Stmívá se. Šíma se budí. Máťa mlčí. Vedu kočár příkopem bohatě zasypaným listím, takže mi brusle nepodjíždějí. Míjí nás wartburg, v něm pět snědých chlapíků ve vaťácích. Uf! Ty čtyři kilometry z Jerischke mi připadaly nekonečné. Ale jsem zde: v malebném údolí řeky Nisy na dokonalé asfaltované bruslostezce! Pociťuji zadostiučinění, jaké jen objevitel může prožít. Hlavou se mi honí představy o dalším průběhu bruslostezky. Moji chlapci se však nespokojují s idejemi namísto večeře a navíc se opravdu rychle stmívá. V takovýchto situacích se však dějí kouzla a jediný dům na trase je kozí farma, jejíž vývěsní štít zve k občerstvení. Kouzelný dědeček po našem nasycení bere klíč od auta, ve kterém má náhodou dvě dětské sedačky, a veze nás po nejdokonalejší bruslostezce, jakou jsem kdy viděla, do 9 km vzdáleného Bad Muskau, kde s námi objíždí všechna parkoviště, až jsme narazili na to správné. Šťastné shledání s maminkou, s autem…a hlavně – s Nisou a její skvělou stezkou!

Další terény s kočárky

Bruslostezka podél Nisy ve mně odstartovala bruslařskou objevitelskou posedlost. S kamarádkou Magdou na bruslích a syny Matyášem na kole a Šimonem v kočárku jsme vyráželi střídavě do Saska a Braniborska, abychom objevovali nové asfaltované stezky vedoucí mezi vesnicemi a okolo zatopených dolů. Byly to vzrušující výpravy do krajiny v přerodu, v mapách znázorněných doslova jako bílá místa: dříve doly, již brzy největší jezerní pánev ve střední Evropě. V červenci narozený Šimon měl do konce září na svém „kontě“ mnoho kilometrů českých, německých i rakouských stezek, které pokojně prospal či propil..
Hned na jaře, když už se Šíma naučil sedět, tak povýšil a zdědil bráchou opovrhovaný vozík. Pohodový Šimon správně pochopil, že tento vozík mu občas bude sloužit jako dětský pokojíček a sžil se s ním. Lepší jízdní vlastnosti a nosnost vozíku mi uvolnily „křídla“ a s ročním Šimonem jsme se vydali dokonce i na vícedenní putování jen s bruslemi a vozíkem.

Dobrá rada na závěr

Přemýšlím, co poradit in-line matkám před delší in-line výpravou? Snad jen kojit, kojit, kojit a při balení věcí se držet horolezeckého moudra: Co nemáš, nepotřebuješ!

Autor: Irena Špringlová

Máte jinou nebo podobnou zkušenost s bruslením s kočárkem?
Pošlete nám ji a zařadíme váš příspěvek do soutěže Ladronky, ve které bude odměněn 300Kč šekem JBsport a zařazen do slosování o šek na 2000 Kč od CK Trip a CK KUDRNA.

Přečteno 6127x

Komentáře

Přidat komentář Vypsat označené komentáře Vypsat všechny komentáře Zobrazit všechny chronologicky

Napsat autorovi
Poslat odkaz
Tisk
Zpět

    vyměňme si ikonky: