Amsterdamem na bruslích

Na okraji Vondelparku, u vchodu z ulice Roemer Visscherstraat, posedává před osmou hodinou večerní jen pár mladíků. „Třeba to zrušili, stejně se sem ženou mraky, bude pršet“, oddaluji svými pesimistickými dojmy převlékání a přezutí do bruslařské výzbroje. Do půl deváté se však již na místo srazu sjede přes stovku nadšenců s bruslemi freestylovými, fitnessovými i závodními. Ti nejzdatnější si zkoušejí triky, které snižují bruslařské sebevědomí přihlížejících. Mezi nimi postává kolem pětadvaceti organizátorů ve žlutozelených vestách a zdravotní sestřičky tzv. „flying nurses“ v červených trikách s bílým křížem. Před startem nechybí krátký proslov. Nerozumím ani slovo. „Snad neříkali, že dneska končí jízda výjimečně někde jinde“, brumlám si pro sebe. Vzali jsme si sice mapu, ale v Amsterdamu jsme prvních 40 minut.
A jedem. Prvních sto metrů do kopečka po místní dlažbě končí u křižovatky. Stojíme. Mezi domy muzejní čtvrti se rozezní pronikavý zvuk píšÂťalky a tisíce koleček se opět rozjíždí. Při odbočování na hlavní silnici minu organizátora se světelným kuželem v ruce. Dává všem stojícím autům jasně najevo, že i když mají zelenou, ještě chvíli si postojí. Vůbec netuším, kde jsme a kam míříme. Soustředím se na to, abych se s někým nesrazila. Snažím se mít od každého minimální odstup, ale jakmile je přede mnou malé místo, někdo mě předjede a volné místo rychle zaplní. Ok, ok, na mezery se tu nehraje. Žádné mezery.
„Licht, licht“, slyším za zády. Cítím, jak se mě snaží někdo zleva předjet. Kolem mě prosviští skupina pěti organizátorů v zelených vestách a světelným kuželem v ruce. Na další křižovatce musí být první. "Aha, licht jako světlo... ", překládám Honzovi můj objev. Křižovatka je jediné místo, kde se všichni zastaví a pozná se, kolik nás vlastně jede. Odhaduji to na 300 – 400 lidí. Zřejmě se k nám lidé přidali i na jiných místech.
Dav se řítí ulicemi a není čas rozmýšlet se nad tím, jak přejet tramvajové koleje. První koleje se ani nesnažím přeskakovat nebo překračovat. Přejedu je. Zvládla to holka přede mnou, zvládnu to i já. Časem stíhám i nějakou tu kolej přeskočit a na konci jízdy se tím již nezabývám. Je to jako hodit neplavce do vody.
Jede se většinou po rovině, jediné kopce představují mosty. Povrch silnic je dost různorodý, ale všechny jsou na bruslení dobré. Centra obecně všech holandských měst jsou vyskládána cihlami, betonovými dlaždicemi nebo asfaltem, který se dlažbě alespoň podobá. Jen hlavní silnice nebo mimo centrum jsou skutečně hladké - asfaltové.
Jízda je plynulá. Jen jeden drsnější úsek donutil všechny sjet do metr širokého pásu hladšího asfaltu. Pohled na nás z některého z mostů, které jsme podjížděli, musel být v tu chvíli úchvatný. Marně se snažím pamatovat si místa, kterými projíždíme. Později již stačím vnímat scenérii starodávné lodě u námořního muzea a nedaleké budovy muzea vědy a techniky Nemo. K nejpůsobivějším jednoznačně patří přejezdy grachtů a průjezd pěšími zónami, kdy turisté v pouličních kavárnách a  restauracích vstávají a odkládají svoje sousto zpět na talíř. „Jo, kdybyste chtěli, mohli jste jet s námi“, oslovuji v duchu závistivé pohledy turistů čekajících u přechodů. Pomalu se stmívá a kolečka, helmy a batůžky se začínají rozblikávat. Asi tak šedesátiletý chlapík vedle mě se sklání, zcvakne spínač a jeho brusle se promění ve světelnou šou.
Začíná trochu poprchávat. Zrovna teď, když vyjíždíme kopec na vrchol dlouhého silničního mostu! Jeho sjezd na poloostrov s lunaparkem se stává nebezpečný – na jeho konci se zatáčí doleva. Naštěstí máme k dispozici všechny tři pruhy silnice, ale i tak všichni brzdíme, co nám brusle a nohy dovolí. Zvedáme ruce nad hlavu jako znamení pro lidi za námi, že je třeba zpomalit. Jen útlá slečna s batůžkem si s tím hlavu neláme. Bez jakékoliv snahy brzdit projede mezi mnou a mými sousedy a valí se do houfu před námi. Probruslí mezi nimi jako nůž máslem. Nevím, co to bylo za přízrak, ani jak dopadla, ale zpět do Vondelparku již s námi nejela.
V lunaparku máme krátkou přestávku, dlouhou v závislosti na počasí. Někteří se posilňují cukrovou vatou, jiní si užívají zvuky jazzového saxofonu v jednom z postavených stanů. Po 20 minutách se ozve píšÂťalka a všichni vyjíždíme na cestu zpět.
Jízda je již uvolněnější. Při čekání na křižovatkách se naším davem žene skandující vlna zvedajících se rukou doprovázená mohutným pokřikem. Snad jsme tím zahnali agresivní řidiče nebo neposlušné cyklisty. A když se nám nechce vyhnout člověk na motorce, je zásah organizátorů velmi rychlý a nekompromisní. Oceňuji i jejich postávání a varování před rozdělujícími patníky, dírami v silnici nebo jinými nepředvídatelnými nerovnostmi. Dvouhodinová projížďka končí opět ve Vondelparku. U jeho vchodu nám organizátoři tleskají a loučí se s námi. Největší potlesk by si zasloužili oni sami.
Až v parku zjišÂťujeme, že tuhle část Vondelparku neznáme. Nevadí, teď už se snad neztratíme. Jízda to byla parádní. Pokud budete v některý nedeštivý pátek v Amsterdamu a uslyšíte zdálky pronikavý zvuk píšÂťalky a svištění tisíce koleček, rozhlédněte se. Pokud nejste začátečník, připojte se!

Stránky organizátora: http://www.fridaynightskate.nl
Stránky holandské turistické informační kanceláře: http://www.dutchmasters.cz/

Přečteno 4232x

Komentáře

holandsko bruslar, Reagovat Re: holandsko katka, Reagovat

Přidat komentář Vypsat označené komentáře Vypsat všechny komentáře Zobrazit všechny chronologicky

Napsat autorovi
Poslat odkaz
Tisk
Zpět

    vyměňme si ikonky: